Rodinná oslava
V úterý večer mamce zazvonil telefon, volali z domova pro seniory. „Váš strýc Emil bude mít příští neděli narozeniny. Přál by si vidět vás, vaši sestru Blanku a svého bratra, tedy vašeho otce,“ sdělovala jí ošetřovatelka. Mamka se domluvila s tetou Blankou, že se v domově pro seniory setkáme v neděli v jednu. V neděli byla námraza, táta řídil, ale auto se klouzalo po silnici zcela podle svého uvážení. Bylo nám s Tondou vzadu pěkně špatně. Do domova pro seniory jsme dorazili se zpožděním, ale Emila jsme uviděli hned. Seděl v přijímací hale. „Všechno nejlepší strýčku!“ popřáli jsme mu a objali ho. Strýček vypadal zaraženě. „Tohle jsou moji synové Tonda a Lukáš, pamatuješ si na ně?“ usmívala se mamka na strýčka. Strýček jen smutně zakroutil hlavou. Věděli jsme, že Emilovi paměť už moc neslouží, tak jsme se mu představili pro jistotu všichni. Pak jsme si začali se strýčkem vypravovat. Asi po čtvrt hodině zazvonil mamce telefon. „Tak co je s vámi? Strýček se po vás ptá,“ vychrlila na mamku Blanka. Mamka zalapá po dechu: „Počkej, Blanko, a kde jste vy? My jsme přece se strýčkem v přijímací hale, zrovna krájíme dort.“ Po chvilce se otevřely dveře výtahu. V nich stála Blanka. Stačilo pár slov a pochopili jsme, že jsme si strýčka Emila spletli s jiným pánem. Rozloučili jsme se s ním tedy a spěchali do druhého patra k Emilovi.
Dovolená
Rodiče mé ženy Marie mívali donedávna chatu ve Smržovci. Hned po svatbě, protože jsme nemohli vyrazit nikam dál, nám Mariina maminka Petra nabídla, že si chatu můžeme na týden půjčit. A my jsme přijali. Užívali jsme si koupání v řece, les a spoustu stezek pro jízdu na kole. Třetí den našeho pobytu nás ale s Marií probudily divné zvuky. Znělo to, jako by někdo uklízel v kuchyni. Nebylo ještě ani sedm. Vylétl jsem tedy z postele a běžel jsem zjistit, co se děje. V kuchyni stála Petra a rozklízela nákup. „Ahoj, kde se tady bereš?“ vykoktal jsem ze sebe s předstíranou radostí. „Ále, tak jsem si říkala, že bych tu třeba byla chvilku s vámi. Co plánujete na dnešek?“ zašvitořila Petra. Chtěli jsme jet na výlet na kole a popravdě jsem si vůbec nedokázal představit, že by Petra plánovaných 60 km zvládla. Jenže plán ji neodradil. Už po pár kilometrech výrazně zaostávala. Donutil jsem Marii, aby zavolala své sestře Dance, které se nedávno narodila krásná holčička. Chtěl jsem, aby Danka odlákala Petru pod záminkou hlídání malé k sobě. No né, přece nebudeme trávit dovolenou po svatbě ve třech!? Mezitím nás Petra dojela. Čekal nás prudký sjezd. Vyrazili jsme, když ani ne za 2 minuty slyším výkřik a náraz. Petra ležela nehnutě asi metr a půl před svým kolem. A tak náš výlet pro Petru skončil rychlou jízdou do nemocnice. Zlomila si klíční kost a měla otřes mozku. Nezbylo nám, než se vrátit domů a pečovat o ni. Ale jsme poučeni: příště, až budeme chtít trávit volno sami, odjedeme daleko z dosahu rodiny.
Přípravy na svatbu
„Ještě nalepíme květiny na lavice a také půjdeme,“ mrkla Eva na sestřenice Irenu a Annu, které jí přišly pomoct s výzdobou kostela na její svatbu. Evina maminka už dávno odešla s nastávající tchyní Ivanou, aby ještě naposledy překontrolovaly nachystané jídlo a Evina švagrová Lucka se chystala k odchodu právě teď. Musela ještě na zítřek nachystat družičkovské šaty pro svou dcerku Markétku. Když dokončily svou práci i Eva s Irenou a Annou, posbíraly věci a vyrazily ven z kostela. Eva stiskla kliku, ale dveře držely jako přibité. „Někdo nás zamkl,“ vydechla Anna, „ještě že mám s sebou mobil.“ Jenže v kostele nebyl signál. Co teď? Děvčata prozkoumala kostel, ale ústupovou cestu nenašla. Evě vhrkly do očí slzy. Potřebovala toho ještě tolik stihnout. Muselo být už kolem půlnoci, když se najednou ozvalo táhlé, tiché, temné zavrčení. Zvuk neustával a šel z něho mráz po zádech. Děvčata jasně cítila vibrace. Zbledla a bála se pohnout. Pak to ale Ireně nedalo a pomalu šla po zvuku, aby zjistila, co nebo kdo ho vydává. Zmizela děvčatům z dohledu. Vrčení utnul Irenin huronský smích. Eva s Annou k ní doběhly. „Byl to pedál od varhan! Když jsem se sem připlížila, seděla na něm kočka a tvářila se tak blaženě. Asi kvůli těm vibracím,“ smála se Irena, „kdybyste viděly ten její výraz!“ Teď už se smály všechny. „Ta kočka se sem ale musela nějak dostat…“ napadlo Evu. Prošmejdily tedy kůr a objevily pootevřená dvířka a za nimi malé schůdky ústící u dveří zvonice. Zkusily vzít za kliku a, světe div se, povolila.
Křtiny
Všichni z rodiny jsme se sjeli k říčce Křemelné, abychom byli svědky trochu netradičního křtu Artura, syna mého bratra. Kněz už vstupoval do vody a spolu s ním i můj bratr s malým Arturem na rukou a manželkou Lenkou po boku. Nechybí ani Arturův kmotr. Kněz do půli stehen ve vodě pronesl pár slov a naklonil se k Arturovi, aby ho společně s jeho rodiči a kmotrem ponořil do vody. Artur, jako by vytušil, že to bude nepříjemné, zčistajasna zavřískl a propukl v pláč. Kněz se toho nenadálého zvuku tak polekal, že ztratil ve vodě rovnováhu a povážlivě se zakymácel. Rozhodil rukama a zachytil se mého bratra. Toho to také rozhodilo. Ani ne ve vteřině se oba dva váleli ve vodě, bratr se řvoucím Arturem nad hlavou. Mně se hrozně chtělo smát, ale když jsem vyprskl smíchy, probodla mě babička káravým pohledem, tak jsem se radši ovládl. Lenčin táta se vrhl k řece. Vzal bratrovi Artura, zachytil se Lenky a ta také uklouzla a svalila se do vody. Artur se ale včas dostal na břeh do rukou naší mamky. Všichni křičeli a pištěli a Artur skoro jako jediný ze skupinky stojící ve vodě zůstal zcela suchý. Tak nevím, jestli si kněz takové výstřední křty příště nerozmyslí.