Vodoměrka
Liška Adéla došla k rybníku, kde se na průzračné hladině klouzala vodoměrka.
„Jak to děláš, že se udržíš nad vodou?“ zeptala se Adéla. „To je jednoduché, mám na nohou malé vzduchové váčky, které mě nadnáší,“ odpověděla vodoměrka.
Lišce to přišlo úžasné, a tak sebrala v lese čtyři igelitové pytlíky, které tam pohodili nepořádní turisté, nafoukla je a přivázala si každý na jednu nohu. Bohužel je připevnila špatně a navíc byly děravé, a tak se Adéla vymáchala v rybníku a ještě jí vynadali kapři, že jim znečišťuje vodu.
Rak
Liška Adéla přišla k potoku. Podívala se do tůňky a úplně se zhrozila, jak moc jí od minule narostla srst. Tak proto jí je celý červenec takové vedro! Nešťastně zavyla, čímž probudila raka Emila.
„Kdo to tady tak hlasitě vyje a proč?“ zeptal se podrážděně Emil. – „To jsem já, rychle mi rostou chlupy a v tomto teplém počasí se s huňatou srstí šíleně potím,“ opáčila Adéla.
Rak řekl, že to není problém, nabrousil si klepeta a ostříhal lišku, jak se říká, na ježka. Musela mu ale slíbit, že už nikdy nebude u jeho potoka tak hlasitě hulákat.
Veverka
Liška Adéla se procházela lesem, když tu ji cosi ťuklo do hřbetu. A znova. A pak ještě jednou. Z vedlejšího smrku na ni házela oříšky veverka Linda.
„Au, proč to na mě házíš?“ rozezlila se Adéla.
„Jé, promiň, myslela jsem si, že jsi medvěd, který mi chce ukrást oříšky a sníst je s medem,“ omlouvala se veverka. – „Co blázníš, medvěd by tě tak vysoko vůbec neviděl,“ divila se liška. – „Ale našel by mě podle té spousty skořápek, co mi leží pod smrkem,“ plakala veverka.
A tak Adéla svým huňatým ocasem skořápky zametla, jen jí musela veverka slíbit, že už po ní nikdy žádný oříšek nehodí.
Straka
Jednou potkala liška Adéla v lese straku, která nesla v zobáku blyštivý zlatý náhrdelník.
„Ahoj strako, kam to neseš?“ zeptala se liška. – „Do svého hnízda! Už tam mám spoustu podobných věciček. To bys nevěřila, kolik houbaři zapomenou v lese prstýnků, mincí, náramků a hodinek!“ odpověděla straka.
Adéla jenom nevěřícně zakroutila hlavou a šla dále. Na paloučku potkala vílu, která plakala. Liška se jí zeptala, proč že je tak nešťastná.
„Ztratila jsem tady včera svoji stříbrnou korunku a nemůžu ji najít,“ vzlykala víla. Liška Adéla se zamyslela a pak víle řekla, že asi ví, kde by mohla korunka být.
Datel
Nemocná liška Adéla ležela v posteli, když zaslechla hlasité ťukání. Vylezla ven z nory a rozhlédla se. Na kmeni velkého smrku seděl pták s červenou čepičkou a tloukl zobákem do kůry.
„Proč bušíš hlavou do stromu, vždyť ten strom úplně zničíš!“ zasípala liška. „Ále kdepak, já jsem datel, doktor stromů. Dělám do stromu díry a vyndávám z těch děr larvy brouků, které stromu ubližují. Akorát mě z toho ťukání bolí hlava,“ postěžoval si pták.
„Aha,“ pochopila Adéla, „tak to máš štěstí, že jsem zrovna nachlazená!“ Načež zmizela v noře a za chvíli přinesla dva hrnky s třezalkovým čajem, který je nejlepším lékem na bolesti hlavy.
Lesní fotbal
Liška Adéla potkala na palouku ježka Rudu, byl stočený do klubíčka a na všechny strany z něho trčely bodliny.
„Rudo, proč jsi stočený do klubíčka?“ – „To víš Adélo, bráním se tak proti šelmám a velkým zvířatům. Včera mě málem ulovil orel a před chvílí do mě kopl tamhleten jelen, protože si chtěl se srnkami zahrát fotbal,“ odvětil ježek.
„To je skvělý nápad, Rudo!“ řekla liška a také se stočila do klubíčka. Jenomže jelen pořád postával nedaleko. A rezavá huňatá koule mu připadala na rozdíl od pichlavého klubka s bodlinami jako o mnoho lepší míč pro fotbalový zápas.
Pavouk
Liška Adéla strávila celé dopoledne ve svém doupěti vymetáním pavučin.
„Proč ničíš moje výtvory?“ zeptal se smutně pavouk. „Protože mi tady všude překáží, chytá se na nich prach, každou chvíli o ně zakopnu! Jako fakt promiň, pavouku, ale běž si dělat sítě někam jinam!“ odpověděla liška. „Když já bych chtěl dělat něco užitečného, ale nikomu moje sítě nedělají radost,“ fňukal osminožec.
Odpoledne pak Adéla zašla na čaj k paní Jezevcové, které se před pár týdny narodilo miminko. Paní Jezevcová si stěžovala, že malé jezevče často brečí, špatně spí a pořád potřebuje houpat. „Kdyby ten můj manžel už konečně dodělal tu kolébku, kterou slíbil, nebo alespoň houpací síť,“ stěžovala si paní Jezevcová. „Houpací síť!“ vykřikla Adéla, protože hned věděla, jak to zařídí.
Slimáci
Bylo těsně po vydatném dešti. Všechno bylo nacucané vodou a v lese to krásně vonělo. Liška Adéla se procházela kolem mýtinky, když tu uviděla na lopuchovém listu rodinku slimáků.
„Ahoj slimáci! Jak se máte?“ zeptala se liška. „Skvěle,“ odpověděl táta Pepa Slizoun, „po dešti porostou houby a ty my máme moc rádi!“ „Přesně tak,“ přitakala máma Slizounová, „obzvláště suchohřiby, bedly a lišky!“ Všechny tři slimáčí děti se mlsně olízly.
Když Adéla uslyšela, že slimáci žerou lišky, dala se na zběsilý úprk. Až u Černé skály jí došlo, že těmi liškami paní Slizounová asi nemyslela zvířata, ale něco jiného.